bára (2)

Bára nám po kurzu lezení poslala krásný článek, za nějž moc děkuji. Jak se jí lezení dostalo pod kůži si můžete nejen přečíst, ale také se podívat na videu. 

Kurz skalního lezení jsem dostala jako dárek k narozeninám. Podnět jsem dala sama neustálým špačkováním, že chci chodit lézt, ale nemám s kým, protože se sama neumím ani navázat na lano a jsem závislá na zkušenějších lezcích a jen se „vezu“. Na skalách jsem před tímto kurzem byla zhruba 5 krát během 2 let. Nejvíce mě na tom bavilo, že člověk u tohoto sportu opravdu vyčistí hlavu, protože se zabývá pouze sebou a skálou. Nicméně jak jsem uvedla na začátku, naprosto mi chyběla teorie i praxe – samozřejmě tím, že jsem byla lézt s kamarády, tak jsem netušila, že existují nějaké techniky lezení (že jich je více) a o pomůckách jsem nevěděla vůbec nic. Poznala jsem tak maximálně lano a sedák. A byla jsem si toho vědoma…

Boty na lezení na té skále prostě drží…

Od kurzu jsem si slibovala, že se dozvím, jak se uvázat, slanit, jak zajistit druhého lezce a že si řekneme něco k technice. A moje očekávání se naplnilo mnohem více, než jsem doufala. Nejen, že jsme si ukázali a popsali jednotlivé pomůcky a vybavení, řekli si, co to je, k čemu slouží, jak se používá, a zároveň jsme si je vyzkoušeli v praxi. Před samotným lezením jsme si také vyzkoušeli různé techniky lezení na větších a menších kamenech a ověřili si, že opravdu boty na lezení jsou boty na lezení a na té skále prostě drží, čemuž jsem před tím nikdy nevěřila.

První den jsme se tak nějak seznamovali se skalami a technikou, i když jsme lezli, tak si myslím, že jsme byli takoví hodně strnulí. Druhý den jsem cítila obrovský posun a viděla to i na ostatních. Myslím si, že jsme se se skalami více skamarádili a především jsme u toho zapojovali i hlavu – což i když se to nezdá, je velice důležité.

Člověk musí mít opravdu k horám respekt…

Součástí kurzu bylo také slaňování, což jsem brala jako odměnu formou jízdy dolů po laně za to, že jsme skálu zdolali nahoru:-) A co pro mě bylo vždy velkou neznámou a jsem za to vděčná je, že jsme se naučili uvazovat jednotlivé uzly, jistit ostatní lezce (což je mentálně velice náročné, když víte, že máte v rukou život někoho jiného)…

No a vyvrcholením již bylo posezení s celou partou v hospůdce, vyprávění si zážitků a poslech historie lezení na nejtěžší hory světa, z čehož jde občas mráz po zádech a dá vám to uvědomění si, že člověk musí mít opravdu k horám respekt!

Takže díky všem za příjemný a poučný sportovní víkend na skalách. Teď už jen vzhůru do toho se zdokonalovat a zdolávat další a těžší cesty:-)

Bára Štětinová